Proč jedu do Říma? Londýn.

Přesné důvody mé cesty do Londýna si už nevybavuju. Vždycky jsem na to ale strašně rád vzpomínal. A ne jen tak “vzpomínal”, bral jsem to jako důkaz toho, že jsem kdy existoval. Vrchol odvahy, důkaz statečnosti. Jasná evidence, že se umím postavit neznámu. Nic domluveného, nic nezaslouženého. Londýn a já.

A psal jsem blog a snad poprvé (a naposled - doposud) v životě jsem se cítil, že si něco fakt zasloužím sdílet. Že to není koukejte jaké mám skvělé jídlo, přátele a život. Cílem nebylo ukázat, jaký jsem krásný silný skvělý úžasný, ale prostě sdílet že jsem na cestě, povyprávět příběh o tom, jak (se) hledám - a že to není easy. Možná teda všem ukázat jaký jsem statečný dobrodruh.

Tato vzpomínka zanechala takový dojem, že jsem věděl, že se to musí zopakovat. Další rok jsem měl Paříž, potom Provence a potom Island. Ale to bylo něco jiného. Všude jsem měl předem domluvenou práci, ubytko nebo obojí. Rozhodně zkušenosti které byly všechno jen ne pohodlné. Na francouze, kterému nemůžu odpovědět na otázku k menu, protože nerozumím ani slovu co říká, jen tak nezapomenu.

Někde jsem byl, něco jsem se naučil. Ale necítil jsem, že jsem hoden to sdílet. V Paříži ubytko u ségry, v Provence ubytko a práce od ségřiného ex, na Islandu práce i ubytko domluvné přes bráchu. Copak jsem si něco z toho zasloužil?

Ano takže si potřebuješ dokazovat že něco znamenáš. Proč Řím?

V Londýně jsem se místo britského přízvuku naučil italské nadávky. Tak jsem si říkal, že bych mohl dokončit, co jsem začal. A navíc jsem v Itálii nikdy nebyl. A říká se že je to tam hezké a jsou tam památky a papež a tak. Tak jedem.

Euforie v Regiu v kupéčku s 4 Romy

Když se cesta blížila, blížila se i chuť všechno zrušit a přestat se chovat jako děcko co netuší co dělá.

V Regiu na cestě do Prahy jsem si uvědomil že to byl jenom jednoduchý strach a že já jsem ten strach přemohl. Nepřemohl, cítím ho, ale i tak jdu dopředu. Tohle uvědomění mě neskutečně nabilo. Bojím se. Ale jdu dopředu. Strach, to jediné co mě může zastavit. Ale už nemůže. Tohle je sakra vítězný moment

Mimochodem jel jsem v kupéčku s 4 Romy a jedním Pražským dědou. Řekli že jedou studovat do Prahy. Jeli z Košic. Pro můj příběh úplně zbytečná odbočka, ale říkal jsem si že by z toho mohl být poutavý nadpis.

ㅤ

Přespávám v Praze. Ráno vyjíždím v 5 ráno směr letiště.

Finance za den 0

Vyjíždím s 6000 na Revolut účtě. Letenku nepočítám (600). Výdaje za cestu do Prahy a jídlo. Bilance po dni 0 je 5700.

ㅤ

Den 1: přílet do Říma

V letadle mi došlo že lidi jsou jako lišejník

Pokaždé když letím tak mě zaplaví naprostá radost ze života a ze všeho co existuje. Dneska (stejně jako pokaždé když letím) jsem přemýšlel nad tím, jak jsou lidi prťaví. Nejen to! Naprosto nicotní! Menší než prach. Navíc jejich stavbičky ze vzduchu vypadají jak lišejník. Sdružují se u vlhkých míst (řek) a potom se větví, rozrůstají se do okolí. Pak to všechno propojují. A nikdy vlastně nejde rozeznat kde to všechno začíná a kde končí. Co je celek a co je prvek.

A není fascinující, že i když jsou tak malincí, tak toho dokázali tolik? V tváří tvář tak obrovské přírodě prostě stejně tvořili a snažili se přežít? Je to tak zbytečné a přitom tak úctyhodné. Příroda je skvělá. Lidi taky.

Zasraní turisti a myšlenky

Letadlo letí, vlak jede, a já jsem v Římě. Plán je jít. Zatím dopředu. Asi. Pocucávám gellato a fascinovaně koukám na všechny budovy kolem. Bloudím až ke koloseu a nesnáším úplně všechny turisty, kteří 15 minut pózují a upravují se, aby mohli udělat úplně stejnou fotku jako všichni ostatní. Přijít ke Koloseu, vyfotit se, postnout na stories. Transakce dokončena. Další památka. Asi je to normální, ale vzbuzuje to ve mě fakt nenávist. Nedokážu vysvětlit. Každopádně Coloseum vám neukážu, vypadá stejně jako fotky na Googlu. Já dělám selfie pro babičky a pokračuju dál (počkat, takže v čem jsem vlastně jiný?).

Já (čti cestovatel uvědomělý) tedy radši cíleně bezcílně bloudím a dorážím do kostelíku ve kterém nikdo není a prohlížím si znak Tau. Zamýšlím se nad tím co znamená “uctívat Tau”. O tom jsem ještě neslyšel. Nepřišel jsem na ni a začíná pršet.

Kromě turistů mi kříží cestu jen moje vlastní hlava. Když nejsem rozptýlen nějakým externím podnětem, velmi citelně mě zaměstnávají vlastní myšlenky, které se všechny týkají tématu co tu dělám, co tu budu dělat, proč jsem tu jel, co jsem od toho čekal, a kdy pojedu zpátky. Asi příště přijedu jako turista, udělám si fotku a přijmu že mě bude nesnášet náhodný Český ztracenec.

Městečko Palermo v Římě s Iry, Australany a Španěly

Kotvím v náhodné kavárně kde si dávám il tè verde, sepisuju CV, a objednávám hostel na dnešní noc. Kupuju si rajče, chleba, sýr a mandla a jdu si to spapat do parku. Mezitím volám s babičkou které se poprvé za její život daří poslat GIF přes Whatsapp společně s mystickou zprávou! Přikládám důkaz. Mám z toho radost.

ㅤ

ㅤ

Na hostel jedu na elektrickém kole a dostávám odměnu ve formě toho nejmagičtějšího západu slunce ever. Zjišťuju že to, co jsem si zarezervoval není tak hostel jako spíš náhodný byt, který vlastní dva indové, ve kterém spí hodně lidí. Za peníze.

Sedám si na postel a modlí se vedle mě Maročan. Ptám se, jestli při každé modlitbě opakuje ta stejná slova. Říká, že ne. Základ je stejný, ale může si to upravovat. Když se dotýká hlavou země, tak může boha o různé věci prosit, žádat a tak dále. Není to trochu sobecké? Říká, že je divné, že Evropani nejsou vychovávání k náboženství. Potkávám Australany, Španěly a Iry a hrajeme městečko palermo. Dostávám pivo, rozdávám mandle a dvě hry po sobě jsem ve vítězném týmu. A potom jdu spát.

Finance za den 1

Gellato, nákup, lístky na vlak, ubytování. Jsme na 4000 Kč.

K formě tohoto blogu

Mé mamince a tatínkovi se omlouvám za používání vulgárních slovíček. Je to proti Vaší výchově, za kterou jsem moc vděčný, ale tato cesta mě seznamuje s pocity, které ve mě odkrývají některé primitivní pudy, které teď musí na povrch.

Čtenář poctivý i nepoctivý si jistě všiml že používám zbytečně dramatické nadpisy. A tak to bude teď. Jsem se tak rozhodl.

ㅤ